Obávám se, že některá krásná, jasná, srozumitelná slova našich předků nám už nestačí. Připadají nám obyčejná, nedůrazná, omšelá, řečeno jednou z nejčastějších floskulí „nezajímavá“. Jiná slova zase nadužíváme takovou měrou, že zcela ztratí svůj význam a stanou se pouhou zvukovou kulisou naší nedokonalé mluvy.

Ta smutná tvárnost literatury české jest bezpotřebné od jazyka v písmě posavad užívaného odstupování a jeho na jiné a jiné podnářečí rozdrobování. Pohleďněme na nejnovější stav literatury české a obojí vadu poznáme. Josef Jungmann

První případ můžeme dokumentovat na tom nejjednodušším a prazákladním slovu, kterým vyjadřujeme souhlas. „Ano“. Na něm přece není co měnit a je na věky věků zcela jasné a neměnné. A přece. Mnoha lidem dnes zní moc prostě, ba nudně. Je potřeba ukázat odlišnost, úroveň, být zajímaví i tím, že nepoužíváme primitivní slova. A tudíž místo jasného „ano“ používáme módní, důrazněji znějící „přesně tak“. A když už nám to trapné „ano“ občas ulítne, doplníme, rozvineme ho do elegantního „ano, přesně tak“. Zejména prodejci, investiční poradci, pojišťovací a jiní agenti, kteří se nám snaží něco vnutit, na každou naši poznámku hned reagují servilním „přesně tak“, aby nám ukázali, jak jsme krásně naladěni na jedné notě.

Nepodstatno, že za tím jejich přesnětakem následuje informace, která je více či méně v rozporu s tím, co jsme říkali my. V Novém Zákoně se praví: „Vaše slovo buď 'ano, ano - ne, ne'; co je nad to, je ze zlého“. Když místo „ano“ používáme stále více módní „přesně tak“, čím pak nahradíme slůvko „ne“?

Po příkladech nadužívání některých slov také netřeba dlouho pátrat. Současný jazyk mladých i starších si oblíbil např. parazitní slůvko „jakoby“. Protože se vyskytuje jen v řeči mluvené (nepsané) a ne psané, není známo, zda se jedná o „jakoby“ nebo o „jako by“. „Jako by“ je ekvivalentem pro „jako kdyby“ (spí, jako by ho do vody hodil). „Jakoby“ by se mělo dávat jako signál přibližnosti před jednoslovné výrazy (udělal to jakoby naschvál). Když ale slyšíte jakoby za každým třetím slovem, v rozvité větě třeba pětkrát, lhostejno pak, zda je myšleno to či ono. Myšleno není patrně vůbec nic a jen se slůvkem vyplňuje hluchý prostor. Nebo jde o podvědomý alibismus, kdy sice něco tvrdíme, ale toto tvrzení obalíme ze všech stran opatrnickým jakoby, takže v případě, že by nás někdo chtěl vzít za slovo, narazil by na ono jakoby.

Nejhorší na tom všem je ale fakt, že oba jazykové jevy „trhají uši“ jen tomu, kdo se na ně soustředí. Jakobíni i Přesnětakisté si vesele vedou své a trpí ti, kdo si nešvaru všimli. A už se jazykoví všímavci nepříjemného pocitu nezbaví. Nakonec skončí tak, že neuslyší už nic jiného, než ta bodající slova. Přesně tak, nebo spíš, dobře jim tak. Měli se jako by povznést nad takovou jakoby malichernost.

Autor: PhDr. Michael Babka, ředitel vývoje Soliditet Pokračování 2. února 2012