17.02.2012
Jakmile se jakákoliv běžná záležitost dostane do filmu, začne se chovat jinak, než ji z všednodenní praxe známe. Filmová sláva jí stoupne do hlavy, nebo filmaři žijí v jiném světě a musí všechno přizpůsobit své představě? Zůstaňme v oboru a podívejme se, co filmový průmysl udělá s takovou věcí, jako je osobní počítač a člověk před ním sedící. Nejsem první, kdo si toho všiml, na internetu najdete celou plejádu filmových klišé všeho druhu. Nemusíte být ani člověk z oblasti „ajtý“, abyste poznali, že na počítačovém monitoru ve filmu se děje obvykle něco zcela jiného, než na co jste zvyklí.
Hackeři se ve filmu vyznačují buď absolutní genialitou, nebo neobyčejnou tupostí soudě podle toho, že obvykle je vidíme v záběru, jak zírají na rychle letící řádky a sloupce čísel eventuelně jiných znaků. Buď se máme domnívat, že jsou schopni z toho něco vyčíst, nebo si musíme nutně myslet, že zbytečně sledují obrazovku v momentě, kdy je to zcela neproduktivní. Pamatuji jednu naši pracovnici, která dle náplně své práce spustila nějaký program a pak (již zcela na základě vlastní iniciativy) upírala upřené pohledy na signalizaci běžícího programu, který měl dost práce na několik hodin a nikoho k tomu nepotřeboval. Kdo ví, zda to nepochytila z nějakých holyvúdských trháků.
Jiná scéna, obvykle hackerská, ale i s hrdinou, který se v zájmu záchrany lidstva před katastrofou potřebuje dostat do nějaké počítačové sítě, probíhá tak, že dotyčný zběsile píše nějaké příkazy na klávesnici. Dlouhé psaní textů může být spojeno s blogováním nebo mailováním kamarádce, ale ne s výše zmíněnými účely. Tam by spíš šlo o krátké příkazy, klikání myší na různé aplikace a reakce na odpovědi počítače resp. aplikací v něm nebo po síti spuštěných. Takto jsou divákovi znázorňovány „nesrozumitelné“ akce prováděné odborníky.
Pak existuje několik úkonů, které dle filmařů pochopí každý s IQ nad 40, zvláště pokud se mu naservírují dostatečně přehledně. K nim patří například odhalení přístupového hesla do sebetajnějšího systému. Pomineme-li nesmyslný předpoklad, že všechny počítače jsou neustále propojené a přístupné (včetně těch vypnutých), pak uhodnutí hesla zabere sotva minutu. Hrdina se zamyslí a vyzkouší jméno zločincovy matky. První pokus se nikdy nepovede, tak naivní filmaři zase nejsou, ale druhý pokus, kdy hrdina naťuká jméno padouchovy milenky pozpátku, už zaručeně vyjde. „Přístup povolen“ vyskočí přes celou obrazovku.
Ona už i jednoduchá záležitost, kdy hrdinovi přijde mail, vypadá ve filmu často úplně jinak, než v reálném životě. Nebo jste snad někde jinde viděli software, který vám přes celou obrazovku za hlasitého zvukového doprovodu animuje obrázek letící obálky nebo otvírající se schránky? Poštovní schránka je samozřejmě v podobě typicky americké pixly na kůlu zapíchnutém do trávníků před středostavovským barákem. Chápu, že nelze zdarma propagovat nějaký konkrétní software, ale snad by nebyl takový problém znázornit práci u počítače pomocí něčeho, co bude aspoň trochu podobné skutečnosti. Odesílání mailu je avizováno obrovským „teploměrem“ a soudě podle doby trvání, musela u toho mailu být aspoň 100 megabajtová příloha (kterou by ale nepustila většina mailových serverů). Jinak totiž není jasné, proč se jedna zpráva posílá tak dlouho, že za tu dobu policisté (nebo naopak zločinci) stihnou vniknout do budovy, vyjet výtahem a vstoupit do inkriminované místnosti. Samozřejmě přesně v okamžiku, kdy email konečně prolezl těmi zřejmě nejpomalejšími linkami v celém telekomunikacemi prošpikovaném světě.
Jistý pokrok ve filmu zaznamenán přece jen byl. Když se má něco důvěrného nebo ultra tajného z počítače získat, tak diskety už se nenosí. Vypalují se cédéčka, dívídíčka nebo se data zkopírují na externí disk. To zase, kupodivu, proběhne extrémně rychle, a spousty gigabajtů máte nahrané za pár vteřin. Leda byste byli tak geniální a poznali v záplavě složek a souborů, které jsou na každém počítači, kde přesně leží ten tajný a hledaný fajl. Těžko skousnutelné pro člověka, který denně stráví spoustu času tím, že pátrá po adresáři a jméně souboru, který včera vytvořil.
Ale nejraději mám filmové scény s umělci, zejména spisovateli. Ti všichni jsou vždy vybaveni notebooky Apple, s kterými leží v rozestlané posteli nebo sedí za stolem v luxusní chatě s výhledem na mořské pobřeží. Lhostejno, že jde o nenásilný product placement, vždyť Apple má tak krásně fotogenickou zadní stranu počítače.
Archiv novinek
"AJTÝ" ve filmu | Albertina dvacetiletá
„Přístup povolen“ vyskočí přes celou obrazovku...
 |
Jakmile se jakákoliv běžná záležitost dostane do filmu, začne se chovat jinak, než ji z všednodenní praxe známe. Filmová sláva jí stoupne do hlavy, nebo filmaři žijí v jiném světě a musí všechno přizpůsobit své představě? Zůstaňme v oboru a podívejme se, co filmový průmysl udělá s takovou věcí, jako je osobní počítač a člověk před ním sedící. Nejsem první, kdo si toho všiml, na internetu najdete celou plejádu filmových klišé všeho druhu. Nemusíte být ani člověk z oblasti „ajtý“, abyste poznali, že na počítačovém monitoru ve filmu se děje něco zcela jiného, než na co jste zvyklí. |
Hackeři se ve filmu vyznačují buď absolutní genialitou, nebo neobyčejnou tupostí soudě podle toho, že obvykle je vidíme v záběru, jak zírají na rychle letící řádky a sloupce čísel eventuelně jiných znaků. Buď se máme domnívat, že jsou schopni z toho něco vyčíst, nebo si musíme nutně myslet, že zbytečně sledují obrazovku v momentě, kdy je to zcela neproduktivní. Pamatuji jednu naši pracovnici, která dle náplně své práce spustila nějaký program a pak (již zcela na základě vlastní iniciativy) upírala upřené pohledy na signalizaci běžícího programu, který měl dost práce na několik hodin a nikoho k tomu nepotřeboval. Kdo ví, zda to nepochytila z nějakých holyvúdských trháků.
Jiná scéna, obvykle hackerská, ale i s hrdinou, který se v zájmu záchrany lidstva před katastrofou potřebuje dostat do nějaké počítačové sítě, probíhá tak, že dotyčný zběsile píše nějaké příkazy na klávesnici. Dlouhé psaní textů může být spojeno s blogováním nebo mailováním kamarádce, ale ne s výše zmíněnými účely. Tam by spíš šlo o krátké příkazy, klikání myší na různé aplikace a reakce na odpovědi počítače resp. aplikací v něm nebo po síti spuštěných. Takto jsou divákovi znázorňovány „nesrozumitelné“ akce prováděné odborníky.
Pak existuje několik úkonů, které dle filmařů pochopí každý s IQ nad 40, zvláště pokud se mu naservírují dostatečně přehledně. K nim patří například odhalení přístupového hesla do sebetajnějšího systému. Pomineme-li nesmyslný předpoklad, že všechny počítače jsou neustále propojené a přístupné (včetně těch vypnutých), pak uhodnutí hesla zabere sotva minutu. Hrdina se zamyslí a vyzkouší jméno zločincovy matky. První pokus se nikdy nepovede, tak naivní filmaři zase nejsou, ale druhý pokus, kdy hrdina naťuká jméno padouchovy milenky pozpátku, už zaručeně vyjde. „Přístup povolen“ vyskočí přes celou obrazovku.
Ona už i jednoduchá záležitost, kdy hrdinovi přijde mail, vypadá ve filmu často úplně jinak, než v reálném životě. Nebo jste snad někde jinde viděli software, který vám přes celou obrazovku za hlasitého zvukového doprovodu animuje obrázek letící obálky nebo otvírající se schránky? Poštovní schránka je samozřejmě v podobě typicky americké pixly na kůlu zapíchnutém do trávníků před středostavovským barákem. Chápu, že nelze zdarma propagovat nějaký konkrétní software, ale snad by nebyl takový problém znázornit práci u počítače pomocí něčeho, co bude aspoň trochu podobné skutečnosti. Odesílání mailu je avizováno obrovským „teploměrem“ a soudě podle doby trvání, musela u toho mailu být aspoň 100 megabajtová příloha (kterou by ale nepustila většina mailových serverů). Jinak totiž není jasné, proč se jedna zpráva posílá tak dlouho, že za tu dobu policisté (nebo naopak zločinci) stihnou vniknout do budovy, vyjet výtahem a vstoupit do inkriminované místnosti. Samozřejmě přesně v okamžiku, kdy email konečně prolezl těmi zřejmě nejpomalejšími linkami v celém telekomunikacemi prošpikovaném světě.
Jistý pokrok ve filmu zaznamenán přece jen byl. Když se má něco důvěrného nebo ultra tajného z počítače získat, tak diskety už se nenosí. Vypalují se cédéčka, dívídíčka nebo se data zkopírují na externí disk. To zase, kupodivu, proběhne extrémně rychle, a spousty gigabajtů máte nahrané za pár vteřin. Leda byste byli tak geniální a poznali v záplavě složek a souborů, které jsou na každém počítači, kde přesně leží ten tajný a hledaný fajl. Těžko skousnutelné pro člověka, který denně stráví spoustu času tím, že pátrá po adresáři a jméně souboru, který včera vytvořil.
Ale nejraději mám filmové scény s umělci, zejména spisovateli. Ti všichni jsou vždy vybaveni notebooky Apple, s kterými leží v rozestlané posteli nebo sedí za stolem v luxusní chatě s výhledem na mořské pobřeží. Lhostejno, že jde o nenásilný product placement, vždyť Apple má tak krásně fotogenickou zadní stranu počítače.
 |
Autor: PhDr. Michael Babka Pokračování 20. února 2012 |